Jasnovizor Dr. Schrödingera

Další a tentokrát větší kousek. K vidění, vyzkoušení a pro všeobecné blaho umístěn na Peníkově. Ovládání je intuitivní: do hlasového vstupu dole vyslovíte svou otázku, kterou zachytí citlivá čidla a sofistikovaný mechanismus ji neprodleně zpracuje. Poté nadzvednete víčko v horní části a můžete si přečíst pravdivou a správnou odpověď. Jediné technické omezení spočívá v nutnosti formulovat otázku tak, aby na ni bylo možné opovědět ano nebo ne. Mějte prosím na paměti, že žádný přístroj nemůže nahradit svobodnou vůli.

Věci

Před pár dny mi o půl třetí ráno poslal Pól mail. Pravděpodobně mu spánková deprivace připomněla mladá léta a tak mě nabádal, abychom nenechali RS definitivně umřít. Je pravda, že materiálu by na ni bylo dost, jen nějak nemám pnutí sem něco sypat. Nicméně donutilo mě to k zamyšlení. Vzhledem k tomu, že virtualita mě teď živí víc než kdy dřív, má osobní tvorba se přesunula spíše do hmatatelné roviny. Častěji se dostanu do dílny a zdědil jsem skříň plnou fascinujících mysteriózních komponentů. Pokusím se tu tedy publikovat některé kreace, které sice asi nedávají moc smyslu, ale dělají mi velikou radost.

Tahle nemá název. Ocelovej kroužek jsem koupil nedávno za deset korun v bazáči a pacmana jsme vyřezali s B. ze švestkový větve a nastříkali na žluto. Neměl jsem moc představu co s ním budu dělat a jak jsem ho obracel v ruce, ty dva komponenty prostě zapadly do sebe. Readymade. Tak mi to vyhovuje.

Odlesky duší

Plynouí řeka mění odlesky světa

v tajuplnou píseň času

Že každá láskyplná věta

pozbývá svoji krásu

když míjí se milujícím uším

Však v duši otevírá nové světy

v nichž další krásně věty

srdce tuší...

Taky milujete hypermarkety?

Safron procházela mezi regály. Byl to jeden z těch megaobchodů, kde koupíte všechno od hader přez toaleťák a vysavač až po chleba. Jediné, co chtěla, byl právě chleba. Bloudila už značnou chvíli mezi regály a směrovací cedule, kterými se snažila řídit, ji vždy zavedly jen hloub do toho pekla. Zuřila.

Á...pečivo – cedule jí ukazovala za roh. Poslechla ji i tentokrát a ocitla se v sekci jogurtů. Zaklonila hlavu, zařvala jako zvíře zahnané do kouta a dřív, než ji stačil zřízenec zastavit, vymetla na zem celou polici jogurtů ve skle. Nasupený a vyděšený pomocník v mundůru obchodního řetězce se k ní obezřetně plížil.

Obrátila se k němu: „Kde tu máte chleba?“ Mluvila pomalu a zřetelně.

Smrt v jejích očích zabránila zřízenci říci cokoli jiného než: „T-támhle...“

Otočila hlavu. Velká cedule hlásala do všech stran: pečivo. A hned pod ní se skvěly křupavé bochníky chleba.

„Děkuji,“ procedila mezi zuby, sebrala dozlatova vypečený chleba a prošla kasou bez placení. Prodavačka neměla odvahu nic namítat.

Vida, pomyslela si Safron, občas stačí se jen klidně zeptat...

Nocí života

Jsem můra lapená v světle domovní lampy

starého činžovního domu.

To světlo je můj svět, nemůžu ven, nemůžu zpět

jinam než k světlu tomu.

Tik ťak tik ťak... časový spínač osvětlení

odpočítává vteřiny mého zářícího vězení.

Cvak. Tma. Svoboda. Než opět někdo vypínačem rozžne mojí celu.

Lehké chvění v konečcích prstů

Lehké chvění v konečcích prstů
když dotýkám se nebe
Stromy pláčou štěstím své pestré listí
Paprsek sluneční, tisíceré tenké nic
mne unáší, duši čistí
Jemný klid

Lehké chvění v konečcích prstů
když dotýkám se temnoty
Stromy nahé jak naše tajné pocity vnitřní
Paprsek sluneční jen letmo tušený
to tisíceré tenké nic
I jemný klid má svůj rub a líc

Drobné dopoledne

Drobné dopoledne!
Nedělní, sluneční, jsme stále skuteční či již jen sami k sobě neteční? Jen ročník nad ročník přibývá když otevíráme slunečník nad našim vlastním pískem..
Tak pořád máváme na kolemjdoucí lístkem, jež na věčnost platí pouze a my v naší slepé touze myslíme si, že životem nás vede?
A nebe začíná být opět trochu bledé.

Daily Photo pokračuje

Tak trochu edit k předchozímu článku. Daily photo pokračuje, i když už jsem se poněkud vyčerpal, takže už není tak docela daily. Nicméně mezery nebývají delší, než 2 - 3 dny, takže se pořád něco děje. Možná to časem přejmenuju na weekly photo. Došlo jen k jedné změně. Na flickru jsem vyčerpal limit 200 fotek, takže jsem byl nucen přestěhovat DP na picasu. Tam navíc můžu umisťovat fotky na mapu, což mě moc baví. Na flickr dál občas nasypu něco mimo daily photo. Nikdo sem nechodí, takže je stejně jedno co napíšu/vyfotím. (piča kokot mrdat. Vidíte? Nikdo nebyl pohoršen.) Přestalo mě to zajímat a beru to jako tvorbu do šuplíku. Proč ne?

Campbellova polívka!

Dlouho jsem nic nevytvořil a proto jsem se rozhodl, že si zadám úkol. Na Flickru jsem založil set Daily Photo a za každý den do něj přidávám jednu fotku (daný den vyfocenou, nikoliv vloženou). Začal jsem 10.4. a vydržel až dodnes (tuším s jednou vynechávkou, ale pššš), čili si myslím, že už se můžu pochlubit.

Malé věci

O motýlím efektu nebo taky efektu motýlích křídel slyšela poprvé od svého dědy. Byl to zajímavý a vcelku inteligentní člověk. Škoda jen, že se ji většinu jejího života snažil odstranit nebo aspoň zmrzačit.

            Rozběhla se. Viděla před sebou síť nití, ze kterých byla spředena realita. Pohybovala se v ní s jistotou starého moudrého pavouka. A občas pomohla realitě, aby se vydala po té správné niti.

            Právě v tom to bylo. Dějiny neměnily velké události, ale ty malé. Motýlí křídla, když se to nazve básnicky, ale daleko od pravdy to nebylo. Události fungovaly stejně. Stejně jako když mávnutí křídel způsobí jinde uragán. Přesolená kaše, hořký čaj, špatné slůvko ve špatné větě. Státník škobrtne a oponent toho využije. Velitel zaspí kvůli típnutému budíku a armáda prohraje. Pak už vás neučí, že státník měl špatnou náladu a budík nezazvonil. Učí vás jen, že zvolily toho druhého a o tragické porážce. Příčina je ale v té drobnosti předtím.

            Zastavila se na rohu ulice. Sledovala předivo reality. Taková křižovatka se právě blížila. Vešla do davu a něžně rukávem zavadila o procházejícího úředníka.

„Pardon.“

Úředník se na ni na vteřinu ohlédl. To je ta vteřina, o kterou mu ujede metro, kvůli čemuž přijde pozdě do práce. Jeho šéf tak nebude čekat, že ho někdo vyruší. A tak ten úředník odhalí plánovaný prodej firmy, ke kterému nedojde, což způsobí ...

Zatočila se jí hlava. Stávalo se to, když koukala moc daleko dopředu. Podstatné bylo to, že jste nemuseli vykolejit metro. Vzpomněla si na tu dětskou básničku, kdy kvůli špatně okovanému koni prohrála země válku.

... a to všechno jenom tak, pro jediný podkovák ...

Jenže ona mohla jít dál. Mohlo to být třeba kvůli mouše v kovářově dílně. Kůň byl neklidný a kovář mu po úporném boji, který s ním svedl prostě už nedokázal nebo zapomněl zatlouct poslední hřebík. Anebo to bylo ještě úplně jinak.

Ale na to teď není čas. Byla snovač. Snovač reality a ta nečekala. Musela jít do obchodu a koupit si poslední dva rohlíky dřív než paní Brownová, která z toho asi nebude mít moc radost, ale díky jejímu rozhořčení bude objevena bomba před obchodem, která ...

Něco se jí otřelo o tvář. Zlatavý motýl mířil ke slunci a celý se jen blyštil.

... a paní Brownová právě položila rohlíky do košíku ...