Polibky rozbřesku

Vyhladovělá noc pozvolna tráví sebe sama čekjíc na polibek rozbřesku. Prastará fascinace svítáním.
Duše se koupe v šeru nadcházejícího dne, venku mží. Po sychravých ulicích chodí sychraví lidé, na sychravé deštníky jim drobně mrholí šedomodrý splín. Z praskajícího zesilovač do světa zní operní hlas. Asi mezzosoprán. Nevím.
Den pomalu sílí, nadechuje se. Chytá milióny duší za šedavé vlasy a táhne je vstříc jejich vlastním okamžikům.
Pokaždé, když pohlédnu ven, kousek mně tam zůstane. Napořád.

Jemný vánek jinovatkou voní,

když svítání v nový den se kloní.

Přemýšlím, zda nový den je víc než tichá noc,

zda chladné jitro opět zabije svou vlastní matku,

zda láska je víc, než jen ranní vánek

či mám jí v duši jenom na památku.